„Jó, Libeň. Ta se mění! Hrabal by se dneska určitě divil,“ prohlásil jednoho teplého únorového dne fotograf Milan Pavýza (sice nyní čimický, ale jak vysvitne dále, především karlínský a libeňský), když jsme se setkali před Libeňským zámkem, abychom pro Osmičku udělali rozhovor. „Pojďte, něco vám ukážu,“ dodává, a tím pro mě a redakčního kolegu fotografa Miloše Skácela začalo nevšední pracovní odpoledne.
Jdeme k „Hrabalově zdi“. Nedaleko odsud slavný spisovatel bydlel. „A taky Vladimír Boudník,“ připomíná Milan Pavýza Hrabalova blízkého přítele. „A teď se podívejte na ta nádherná pomalovaná vrata, a ta oprýskaná zeď kolem!,“ neskrývá nadšení náš průvodce, když provizorně věší na zeď své fotografie. Fotografie? Spíš obrazy, které podepisuje jako Lanpa. „Tady je jedno z mých oblíbených míst na focení. Jednou jsem tu seděl v autě, strašně pršelo, a kolem té zdi a vrat se šourala stará babička. Tak jsem ten výjev skrz mokré sklo cvaknul, výsledek tu teď vidíte – úplný impresionistický cyklus!“
Spokojeně se usmívá, pózuje před svou dočasnou „minivýstavou“ a přitom ze sebe chrlí: „Boudník byl vyučený nástrojař, stejně jako já. O jeho tvorbě jsem se dozvěděl nedávno. Fascinovaly ho přesně takové rozpukané zdi, drolící se omítky, které domalovával podle svých představ. Vnímal takovou tu werichovskou sutu, tedy suprarealitu, kdy zub času pomalu na něčem neviditelně pracuje, až vzniknou zcela nové a nečekané skutečnosti, vztahy a vazby. Mě také přitahují obrazy, které se najdou nejen v obyčejné zdi nebo na zemi ve staré tovární hale, ale i v přírodě. Nic na mých fotkách není naaranžované nebo upravované v počítači, vše je tak, jak to zařídil život.“
„No já žasnu,“ ozve se kolega Skácel. „Mně se vaše fotky strašně líbí, ale přiznávám, že bych to vyfotit neuměl. Prostě to neuvidím.“ „To je v pořádku,“ reaguje Pavýza, „vy zas vidíte jiné věci. Kdybychom všichni viděli a vnímali totéž, byla by to nuda.“
Patriot
Přesouváme se k Libeňskému mostu a Milan Pavýza pokračuje: „Narodil jsem se ve dvaašedesátém v Plzni, ale už ve dvou letech jsem „emigroval“ do Karlína, a jako na gumičce se sem pořád vracím. Na Rohanském ostrově jsem jako kluk řádil do zblbnutí, škoda, že teď je to spíš ráj bezdomovců a narkomanů. A Libeňský most – to je nádhera sama o sobě. Prostě se mi líbí i tak, jak je teď zdevastovaný. Nejsem odborník, abych řekl, jestli se má zbourat a postavit nový, nebo ho rekonstruovat, asi bude záležet především na penězích. Ale ať bude tak nebo tak, něco prostě nenávratně zmizí. Třeba tohle!,“ ukazuje na jeden z pilířů: Uprostřed zmaru a rozpadu je najednou namalované „okno“ s výhledem na moře a palmy. Na dalším pilíři se chystá vzlétnout orel. A vůkol spousta básniček. „I mezi bezdomovci se najdou poetické duše,“ komentuje dílka Milan Pavýza, který sám píše básně, ve svém velmi bouřlivém mládí zpíval vlastní texty v rockové kapele Úlet band, potom Deváté srdce a dodnes aktivně působí v Jazzové sekci.
Fotograf samouk
„Jsem fotograf samouk, kterého rozhodně ovlivnili malíři,výtvarníci,“ přibližuje nám pod mostními oblouky Pavýza svou cestu k fotografii. „Zajímají mě nejen jejich díla, způsob práce, kompozice, barvy, ale i jejich život. Jak dokázali zarputile malovat po svém, vytvářeli své vlastní světy, až se stali klasiky. Jan Zrzavý, Jakub Schikaneder, Antonín Slavíček, Bohuslav Reynek… Poprvé jsem seděl v temné komoře jako kluk s tátou, to byl zázrak, když jsem viděl, jak se ve vývojce na bílém papíru najednou začínal objevovat obraz. Dodnes mokrou cestu umím. Ale nyní fotím digitálem. Naplno jsem začal fotit až tak před patnácti lety, kdy mě některé vlastní fotky prostě překvapily, a známí mi začali říkat, abych udělal výstavu.“
Mnozí fotografové starší generace tvrdí, že nástup digitálních fotoaparátů uměleckou fotografii zdevalvoval. Že dnes každý, kdo má mobil, si o sobě myslí, že je fotograf. „Blbost,“ nesouhlasí Milan Pavýza. „Já také někdy fotím na mobil, protože bych jinak tu neopakovatelnou chvíli prostě nezachytil. Nejde zkrátka při momentce někomu před obličej strčit velkou zrcadlovku. Digitál daruje tvůrčím lidem čas jinak strávený ve fotokomoře. Ale jasně, že komora je zase krásný rituál. Debaty o analogu a digitálu jsou humorné, je to jako kdyby se malíři dohadovali o štětcích a ne o vlastní tvorbě.“
Sedáme do auta. V kufru zaregistruji kromě krabic s fotografickými obrazy ještě kytaru, brusle a široké brankářské hokejky. „Jo, to je v kostce takový můj současný život. Focení, hudba, hokej, kromě toho, že sám aktivně hraju, jsem ještě rozhodčí. To si vždycky od týmu, který prohraje, vyslechnu, kdo vlastně jsem…,“ s úsměvem konstatuje Pavýza a trochu záhadně dodává: „Chybí tu snad už jen buddhismus, ale ten si nosím v sobě.“
Archeolog a hlídač
Sedíme v kavárně a galerii Pod pavlačí v Dolních Chabrech a Milan Pavýza objasňuje, proč zrovna zde: „Tady to na mě dýchá staletími, a já mám historii moc rád. Vedle je Kostel Stětí
svatého Jana Křtitele, kde spolupracuji s místním sdružením na ochranu památek a také s archeology. Natočil jsem o kostelu dokument, a přispěl tak svou trochou, že dostal grant na opravu. A nedaleko odsud jsem před čtyřmi lety odkryl hrob dívky knovízské kultury. Náhodou. Na nalezišti byla cedulka vstup zakázán, ale to je pro mě spíš výzva. Všude byly úlomky kostí, keramiky, sehnul jsem se a začal opatrně zkoumat zem. Tohle by mohla být kostrč, říkám si, to je přece lidská kost! Fascinovalo mě, že jsem najednou v tu chvíli proletěl zpět časem, k tomu, kdo tu leží, a kdo tu žil před více než třemi tisíci lety. Archeologové se na mě sice zlobili, ale pak slovo dalo slovo, a došlo ke krásné spolupráci.“
Fotograf, zpěvák, rocker, básník, archeolog, nástrojař… Čím si vlastně tento životní rebel vydělává na chléb vezdejší? „Pracuji o víkendech jako hlídač. Finančně nestrádám, občas něco prodám. já toho k životu ani moc nepotřebuji, jsem velmi nenáročný. Hlavní je totiž pro mne vnitřní pocit svobody.“
Buddhista, co se už nerozčiluje
Tím se dostáváme k již jednou nakousnutému tématu – buddhismu. „Mě zajímají snad všechny myšlenkové směry, filosofie, psychologie, náboženství,“ poodhaluje své nitro Milan Pavýza. „Přečetl jsem samozřejmě i bibli a uznávám, že je to moudrá kniha. Ve Starém zákoně je Bůh mocný, trestající, v Novém je vlídnější. Ale přesto to není moje parketa. Buddhismus, který jsem pro sebe objevil kolem čtyřicítky, není tak striktní, nevnímám ho jako náboženství, spíš jako filozofický nenásilný postoj, způsob vnímání života, mravní a ideovou formu, navíc nijak nepotlačuje individualitu člověka a nechává každému prostor pro jeho vlastní způsob víry. A to je mi mnohem bližší. Je jako hřeben na duši.“
Chvilku přemýšlí, než pokračuje. „Už možná deset let jsem se opravdově nerozčílil tak, že bych vybouchl. Pochopil jsem, že to za to nestojí. Nechat se vláčet něčím, co se vlastně už stalo, a tedy to stejně nemůžu ovlivnit? Proč? Co z toho? Tak se raději raduji z každé drobnosti, kterou objevím, a z každého překvapení, které mě potká. Často jsou ta překvapení až mystická. Jako třeba tohle,“ ukazuje černobílou fotografii, na které uprostřed nepořádku leží na zemi otevřená kniha. „Fotil jsem v Karlíně v opuštěné hale Metrostavu, všude bordel, který ale byl zároveň nesmírně lidský – protože ho tam nechali lidé. Byl klid. Ani jsem nevěděl, že to černé dole, co se snažím vyfotit, je kniha. Zničehonic přišel prudký náraz větru, zalistoval v ní, a nechal ji otevřenou přesně ve chvíli když jsem mačkal spoušť. Na té dvoustraně byla na černém podkladu bílým písmem napsaná jediná kratičká věta: „Pravda je omyl“. Nic víc. Zamrazilo mne v zádech a rozhlédl jsem se kolem sebe… I místa mají svou duši. Tady ta kniha je.“ Přečetl jste ji? „Zběžně. Já si právě nemyslím, že pradva je omyl.
Pravda se má pořád hledat. A zvláště v dnešní době.“
Rocker zbožňující ticho
Prohlížíme si ukázky z tématicky zaměřených cyklů. Život je řeka, Řemesla, Stromy, Panenky (Game Over)… „Témata ke mně přicházejí přirozeně, stačí chodit s otevřenýma očima, srdcem a myslí. Miluji vodu, v Drahaňském údolí chodím k pramenu, povídám si tam s ní, ta voda je prostě živá. Stejně tak zbožňuji ticho, to je úplný zázrak. Akustického smogu je všude kolem nás plno.“
To zní zvláštně z úst tvrdého rockera, říkám. A tak tentýž rocker vysvětluje: „Rock je hodně hlasitá, přímočará muzika. To není nic nového pod sluncem. Poslouchám teď dost mluvené slovo, klasickou hudbu. Je potřeba všechno vyvažovat, všechno musí mít rytmus, střídat polohy. Ticho a hluk. Světlo a tma. Jing a jang. Čtyři základní živly – země, vzduch, voda a oheň. Vzájemně se mohou zničit, a přitom jeden bez druhého nemůžou existovat.“
Ostatně přesně to bude jedním z témat výstavy, kterou bude mít Milan Pavýza od 9. března v kobyliském Centru RoSa. „Netradiční bude už samotná instalace. Jsem šťastný, že se mi nakonec povedlo sehnat obrovské balvany u fajn lidí na Barandově. Budou ukazovat cestu mezi jednotlivými živly. Vyfotil jsem třeba tvář vody, divák se přesvědčí, že je to žena s hlubokýma temnýma očima. Zenový sen bude černobílý cyklus, jen ta zcela poslední v závěrečné sérii bude… Přijďte a uvidíte…“
Příběh hřebíků
Probíráme se dál fotografiemi a mě zaujmou hřebíky. Celá série černobílých hřebíků. Trčíci, zkroucené, různě zaražené, vše ve výrazném detailu. „Na výstavě v Akademii Věd jejich příběh zabral,“ směje se Pavýza. „Vědci se drbali ve vousech, četli – a kroutili při tom hlavou. Začíná to: Na počátku nebylo nic…a z toho nicu vznikl svět hřebíků…“ Ptám se – tohle jste ale aranžoval, ne? „Jen tu poslední kompozici, která logicky cyklus ukončuje, a je barevná. Když jsem pracoval na hřebících, vytanul mi na mysli příběh, pohádka. Že svět není černobílý. Jak jsou ty hřebíky všichni nehybní, srovnaní, a přitom deformovaní. Jak nemají šanci se nikam posunout, rozvinout, utéct, poznat svět. Ale že je mezi nimi jeden, který nevěří, že to je jediný správný osud a smysl života. A nakonec vyrazí a hledá – strhne pár dalších, kteří s ním vylezou na světlo. A to je ten poslední záběr s modrou oblohou se spoustou beránků.“
Živel
„Podívejte se,“ najednou říká a ukazuje starý dopis, ve kterém desetiletý Milan píše rodičům ze školy v přírodě, jak tu zlobí a jak mu vyhrožují, že ho pošlou domů. To je osm řádků. A na dalších dvou stranách vychovatelka podrobně popisuje jeho alotrie. „Nakonec mě domů neposlali, ale řekl bych, že to pro mě je charakteristické. Byl jsem fakt živel, školu jsem přímo nenáviděl. Přitom jsem se do ní vlastně těšil! První den jsme seděli ve třídě, za okno přiletěl malý vrabčák. Teď nám paní učitelka o něm něco hezkého poví, pomyslel jsem si, zvedl jsem se z lavice a šel k oknu. To byl najednou řev! Soudružka učitelka mi vynadala, že tohle nesmím, že musím sedět na zadku a hezky poslouchat. Tak jsem já nepochopil školu
a škola mě. Navždy.“
Milan Pavýza ukládá fotografie zpět do krabic, a při loučení odhaluje své životní motto: „Žijeme jako ty rybky v akváriu, je to pohodlné, nic nás naoko neohrožuje. Ale já chci vědět, co je za tím sklem, za tou zdí, která ohraničuje náš všední svět, naše běžné vnímání. A snažím se to, co vidím, zaznamenat i pro ostatní.“
Vladimír Slabý
Ukázka z básnické tvorby
Mezi Světlem a Tmou
počalo pršet.
Která kapka Vody
je ta pravá?
Ukázka hudby skupiny Deváté srdce
https://www.youtube.com/watch?v=xpLPOLhzEeY
Napsat komentář