Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné. Antoine de Saint-Exupéry
Narodil jsem se 10.5.1962 v Plzni. Odmalička mne zajímaly zvláštní a neprozkoumané věci a tak jsem vzdělávání školní formou doslova nesnášel. Mám totiž rád otázku: Proč ? A vše chci vyzkoušet na vlastní kůži. Slyším-li dodnes školní zvonek, ježí se mi chlupy na celém těle… Mám dvě sestry a syna Lukáše s Jitkou, která odjela. Miluji umění v jakékoliv podobě. Cítím to tak,že je to další dimenze nesmírně obohacující vnímavé lidské duše. V mládí jsem několik let působil v různých rockových skupinách, abych nyní objevil krásu a ušlechtilost klasické hudby. Mám rád buddhismus – minimalistickou čistou zenu, tajemství, mlhu, vůni lesa a země, dobré lidi, deštivé počasí a stará zákoutí. Zajímá mne historie, filozofie, psychologie, archeologie a jejich vzájemné souvislosti. Zkrátka vše, z čeho si jako pozorný pozorovatel skládám mozaiku současného světa v ucelený obraz. Ve fotografii jsem si prošel a procházím svou vlastní cestu. Velkou inspirací je pro mne způsob práce malířů. Výtvarné umění a jeho neomezená kreativita mne přitahuje a láká. Kompozice je pro mne otázka jak, kdy a jakým způsobem. Pravidla je však někdy třeba rozbourat. Jen tak se totiž dají nalézt nové cesty. Odmala vím a cítím, že všechny věci a situace mají také svou vlastní duši. Poznám to, když stojím před oprýskanou zdí a v hlavě mi víří její historie a příběhy. Místo si žije svým nezvučným nenápadným způsobem jen v sobě, ve svém vztahu k času a okolí. Procházím kolem starého domu a on se na mne dívá. Ví o mne, nechá mne projít a mlčí. A tak se stále fotoaparátem snažím zachytit i to, co vlastně není na první pohled vidět. Jak to řekl dávno Exupéry: Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné. Nacházím obrazy kolem nás nebo v nás, které stále toužím nahlédnout.
Říkává se, že fotografie jako umění skončila s Drtikolem. Výjimečně se někdy připouští, že život barevné umělecké fotografie ještě trochu prodloužil Taras Kuščinskij. Pak už nikdo a nic. Protože kvalitní digitální fotoaparáty umí všechno bez pomoci a po fotografovi nechtějí nic jiného, než to včas zmáčknout. Stovky a tisíce náhodných fotografií — třeba to někdy vyjde, trefím neopakovatelný okamžik a budu slavný. Miliardy lidí na světě mají tužku a přece se nestanou vynikajícími malíři nebo kreslíři. Sám o sobě prvotřídní nástroj nestačí. Umění musí mít myšlenku, poslání. Umělcem jsem tehdy, když mám co říci a chci to říci. Ovšem nejenom emoce, ale sdělení je rozhodující. Umění nesmí být jenom drzost, vystoupit s čímkoli před diváky. Do celkové skepse současné kultury sem tam pronikne paprsek naděje, že jsou ještě umělci a že je možné ještě tvořit umění. Milanovy fotografie takovým paprskem jsou. Vyprávějí. Vyprávějí básně v obrazech. Přitom to není jen a pouze poetika. Naléhavě cítíte, že v tomto případě umělec má něco na srdci. A nedá si pokoje, dokud vám to neřekne. Naléhavé čeká, že si toho všimnete. Že dokážete přijímat a rozumět ! Jenom tehdy bude šťastný,až získá jistotu, že našel svého diváka. Samozřejmě do každé práce dal kousek svého já. Ale jeho já reflektuje i vaše já. Nebo obrácené: Vaše já reflektuje jeho já. Je to jedno. Obojí vystihuje to samé. Úzké propojení mezi divákem a umělcem. Například animací fotografií cyklu Kristus a město, doprovázenou meditativní hudbou Jana Kotulána-bambusová flétna a Petra Korbeláře-kytara ještě mohutně umocnil celkový dojem. Uvědomíte si, že podobné situace už jste někdy viděli-prožili. Ve svém dětství, na cestách, prostě ve vašem vlastním životě. Uložili jste si je někam dospodu svých vzpomínek. Tam spokojené spí, zastlány kupou běžných starostí, nenaplněných tužeb a přání. Milan je probouzí. Dává jim nový smysl. Odkrývá to co na první pohled není vlastně vidět, a připomíná, že život nejsou jenom účty a složenky, tisíce menších či větších povinností. Díky autorovi si uvědomíte, že je hloupé jen tak přežívat nadějí na zázrak. Na něco velkého, nezapomenutelného. Protože kolem nás to velké dávno je. Jak říká: Otevřená mysl odhalí všechny příběhy i ty skryté… Dost slov. Už nebudu rušit. Pojďme se dívat. JUDr.Martin Houska
It is said that photography as an art form ended with the works of Drtikol,though some people believethat Taras Kukinskij prolonged the life ofcolor photography to some extent.But since then,there has been nobody and nothing that has brought it back to life.Because quality digital cameras can do almost everything on their own they require no skill by the photographer,he needs only to press a button at the right moment.Out of the hundreds and thousand of random photographs maybie one of them might be „The One“.Maybe i will capture that once-in-a-lifetime moment that will make me famous. Millions of people in the world have a pencil,yet do not become excellent artist. A first class instrument by itself isn’t enough.Art has to have an idea, a mission. I become an artist only if i have something to say and want to say it. Not only emotion, but also message is essential. Art isn’t and mustn’t only be the artist’s audacity to simply present any work to the audience. Only rarely is the overall sceptisicm of contemporary cultural barbarism piersed by lonely rays of hope that artists skill and that it is still possible to create art. Milan’s photographs are such rays of light. They narrate, they tell a story through „paintings“.But it is not only poetry. One truly feels the artist’s urgent need to share his innermost troughts. And he will not relent until they are conveyed. He will insistently wait until you notice them. Only thenwill he have the certaintly that he has found hid audience. Obviously, as any artist, Milan projects part of his being into each of his works. But his being reflects the being of the individual audience and vice versa: The individual audience’s being reflects his own being. Both express the same thing-the narrow connection between the artist and the audience. The animation of the photography cycle „Christ and the City“, accompanied by the meditative music of Jan Kotulan (guitar) and Petr Korbelar (bamboo flute) enhances the overall impression. You become aware that you have lived trough on seen these situations before-in your childhood, on a journey, simply in your memories,where they sleep contently, overshadowed by heaps of everyday worries, unfulfilled desires and wishes. Milan’s works uncovers them, gives them new meaning. He reveals that which is invisible at first sight and reminds us that life doesn’t only consist of bills and thousands of other obligations. Thanks to Milan we realize how foolish it is to live only hoping for a miracle,waiting for something big, something unforgettable miracles have always been present in the small things around us and as he says: „All you have to do is gradually
open your heart to the fantasy – then the story emerges….
Enough words, i won’t disturb your anymore. Let’s go and look…..
JUDr Martin. Houska
